Již dotrpěl jsi. Vyprchal duch z Tvého těla,
z chorého, vychladlého těla, mrtvý příteli...
Otráven spleenem zhnuseného Života
jak bledý stín se ztrácel v beznaději,
až znikl zcela v lůně neznámého Šíra,
o němž tak rád jsi sníval,
když horečkou se chvělo Tvoje tělo
a duch tvůj zalétal v kraj neznámý.
Polibek vlahý vtisklo v horké čelo Tvé
Spříznění tiché...
Vyhublé, hnusné ruce Smrti
dýšící mráz a rozkladný jen puch
objaly kostru Tvého těla vyhublou,
až smrtelný pot porosil Tvé údy –
A hrůzou vyzněl děsivý skřek z Tvého hrdla,
svým kalným zrakem vzhléd’ jsi na nás
tak plaše
– – – a naposled...