Ze mlhy se vyhouplo odpůldne dnešní,
slunko, byť zubaté, jednou zas hřeje.
Půjdeme sednout si pod starou třešní,
astrový záhon kde chladně se směje.
Knihu si vezmem a na sebe plaid,
nebude škodit ni cigaro k tomu:
aspoň ať hlásá, jak marný je svět.
Ba že je marný! Vždyť onehdy – zdá se –
slétal sem se třešně bílý květ svěží, –
dnes mi tu přes chvíli v chladné té kráse
krvavě rudý list na knize leží.
Na knihu, na brejle, kam může jen
věsí se tkanivo babího léta.
Těžko tu, těžko tu utlumit sten!
Krvavý list – a nit babího léta!
Pěkná to pověst je, že Boží Máti
z nitek těch stříbrných Synu šat splétá...
Dobrý i výklad, že zří-li Bůh pláti
podzimních listů těch krvavý zjev,
sešle též pavučí tkaninu jemnou: –
tou prý se stavívá řinoucí krev... –