Jde ztichlou hlavní třídou rychlým krokem; sem tam se známá noční stafáž mihne a zas jen slyší dunět kroky vlastní. Je rád, že teď ni nezavadí okem
– jak ve dne – o dav, jemuž vyhýbá se, dav lidí, kteří že jsou zcela šťastni, jdou dokumentovat sem modním šatem a divným hovorem a divným smíchem...
Jak pálívá jej svrchník ošumělý, kdy noblessu tu... míjívá zde chvatem! A není závistí a není hříchem, co myslívá, kdy vidí jak jej dělí
ne krok, než propast od té šťastné... třídy – ta závrativá propast hmotné bídy. Což o něho! Však doma profil milý, kol něho drahé ony vlasy plavé,
a pak – ty hlavičky dvě kadeřavé – a pak – pak nouze. – – Níž se hlava chýlí, v ní bol a slast jak soubojem se bije: bol bídy, která vrásky ve tvář ryje,
slast tvůrčí – vlité v duši melodie. Jde ztichlou hlavní třídou. – Stanul náhle. Sbor čtyrhlasý... To zvuky jeho táhlé sem z prvního – slyš – patra doznívají.
Už finale se ve potlesku tají. Teď chvíli hovor, zacinkání číší, i druhé, třetí, – zase hovor hlasný se rozráží tou tupou noční tiší. –
Je rodinná to slavnost bezpochyby. Chce prchat dále: tamo kroužek šťastný – a on zde v chladnu. – Doma... Akkord libý v tom z kláves tetelí se, dolů řine
a za ním druhý, jiné, opět jiné: ten zní tak něžně, ten tak rozvroucněle, ten soptí vášní, tu zas ozvuk žalu a ve všem výraz mužné síly smělé. –
– Když závěrečné zvuky dovířily, hřmí pronikavý potlesk na pochvalu a hlučné „Bravo!“ – Číše zazvonily. Stál nehnutě. Co zaškublo mu lící?
Žal? Pohrdání? Touha? – Těžko říci! – To tleskali tam – jeho komposici. – –
Cookies on Poetry Cove