Ve strunách zlatých paprsků jsem stál,
jež úsměv Milosti v zem shůry slal;
zněl akord měkkých vln – to Věčný hrál. –
Má duše snila před oltářem Tvým,
jas padal na ni oknem gotickým,
v šlář obláčel ji kaditelnic dým!
V tom okamžiku, kdy se nehne nic,
já slyšel tichý vzlykot voskovic
a hleděl něm v Tvou zahalenou líc.
Ó Pane, neodcházej! Kam bych šel,
když smutek bílá křídla rozestřel
a nad vinami duch by plakat chtěl?
Kam skloniti svou hlavu znavenou,
hruď Tvou-li nenalezne čirou tmou,
kdy noci vlny s rachotem se dmou? – –
Tvých svatvečerů slavík zpívá-li,
Tvé rosy pryskyřice padá-li,
Tvé červánky-li planou z povzdálí –
noc v kvetoucích se keřů tulí stín,
jím řeka bolesti se řítí se skalin
a v perly změněná v Tvůj padá klín.