Když vzpomínek let v kraj mě rodný nese
a obrazů roj v mihu zápolí,
vždy nad nimi výš jeden rozepne se:
a já zas vidím vás, dva topoly!
Ten titanský váš vzrůst až do závrati,
to témě, příšerný jež mraků vlas
hned rozplétá, hned ve svou kštici chvátí,
rád stavím představ drahých v hodokvas.
Co uzřely jste věků ve přeletu,
jichž háv se nachem, než i krví rděl!
Já často mněl, že rozumím již retu,
jímž tak se s vámi vítr rozkvílel...
Co do stařeckých beder bouře věků
vám vryla jizev, dusotem svých stop!
A přec, ač nikdo nelil do nich léků,
vy nechýlíte šedé hlavy v hrob...
Ba zdá se, že vám roste síla věkem,
že dmou se obří prsa s jarem v ples,
a s mroucím na západě zlatem, mlékem,
že čelem rostete až do nebes.
Snad věčných strážců slíbili jste péči
té kapličce, již máte v objetí,
jíž kořenů les u nohou tu klečí,
již polibky list, stín váš zasvětí...
Vás pro svatý ten úkol nebe štítí!
A proto často v dáli, mozoly
když sečítám si kvapícího žití,
rád v duši kreslím vás – dva topoly...