Tobě, drahý příteli a druhu!
Tobě vroucím srdcem věnuji,
Na znamení, že Tě miluji,
Tato sprostá kvítka z českých luhů.
Přijmiž aspoň částku mého dluhu,
Kterýž s vděčností Ti splacuji;
Toběť Musy české děkují,
Žes je z cizích vysvobodil kruhů.
Nezamítej sprostičkého kvítí,
Nežádámť, by v Tvém se věnci skvělo;
Krásnějšíť Ty budeš vínek míti.
Vlast uvine pro miláčka svého
Věnec neuvadlý na ctné čelo:
A tenť bude pouze z Kvítí Tvého.