Prostonárodní Musa.

Kdys, co chlapec, v rozkvětlém již máji Toulal jsem se sám a sám Za městečkem, v nedalekém háji, Sem a tam;

Tak že v onom krásném jarním čase Celý háj jsem zrejdil zas a zase. V tom zaslechnu přelíbezné hrání Zvučných strun, a jemných ust zpívání,

Tak že v této době se mi zdálo, Jakoby i břízy tiše stály, A to pění líbé poslouchaly, Ješto po celém se háji rozléhalo.

Poslouchaje zaplesal jsem v duchu, Neb zpěv rozkoš českému jest uchu; A já ovšem také Čech jsem byl, V Čechách – Čechem jsemť se narodil.

I jal jsem se po hlase jíť dále, Až jsem přišel k nevysoké skále, U níž širokatý dubec stál, Husté nad ni větve rozprostíral,

A stín chladný kolem kola stlal. Však, nastojte! co jsem tam uzíral: Pod dubem sedělotě děvčátko, Samotinké – spanilé robátko!

Roucho mělo jako padlý sníh, Když se v zimě skvěje na polích; Na bedérkách opásané bylo Tkanicí krásnou až milo,

Jenž co duha všecky barvy měla, A měňavě zrakům mým se skvěla. Co prsténky kadeřavé vlásky Poletovaly po šíji bílé;

Tvářičky – dvě růže prostomilé, Očka – dva modráčky, plny lásky. V něžné levici se lyra skvěla, Z jejíchž strun ta líbá hudba zněla,

An se pravice jich dotékala; Z ust pak milostných a blahohlasných, Co z dvou růžových poupátek krásných, Líbezná se píseň rozléhala –

A to sice píseň prostá, česká, Jaké si při práci a kdekoli, Ve chaloupce, na sadě a v poli V Čechách zpívá každá dívka veská,

A kteréž i já si oblibuji; Přiznámť se, že písně přepiaté, V naškrobeném šatu upiaté Nemiloval jsem a nemiluji;

Přirozenou krásu rád já mám, Líčené si mnoho nevšímám. – Byl jsem nic jináč než u vidění, Takýť úkaz nic všedního není.

Než jaké bývají děti malé, Ješto s každým seznámí se v mále, Zvláště s dětmi, co rovnými sobě – Tak to právě bylo v této době;

Jáť jsem k děvčátku se líchotil Zponenáhla, stále blíž a blíž, Až jsem posléz i na skále již Pod tím dubem u milátka byl.

I hned jsme se do hovoru dali, Jakoby jsme se již dávno znali. Milerádbych i to pověděl, O čem vespolek jsme rozmlouvali;

Než – odpusťte – to jsem zapomněl, Tak že z toho nevím ani slova. Ale jedno přec má paměť chová: Po dlouhém vespolek rozmlouvání

Děvčátko se ke mně naklonilo, A v milostném na mne se usmání Plamenem svých ust mě políbilo. Mladé srdce mé se probudilo,

Jak prv nikdý, tak do žeber bilo; Mladá krev se proudem v žilách lila, Toť krev česká – česká krev to byla! Usta mermomocí zpívat chtěly,

Ačkoli nic ještě neuměly, Než písničky, ježto zpívávala Matička, když jest mě uspávala. Což vidouc děvčátko v potěšení,

Velké na mně mělo zalíbení; Laskavě se na mne pousmálo, A svou lyru do rukou mi dalo, Řkouc: Ten nástroj tobě zapůjčím,

A na něj tě hráti naučím. I uměl jsem hned si zazpívati, A na lyře struny probírati; Zpívať mě děvčátko naučilo,

Pouze tím jen: že mne políbilo. Však, nastojte! co se dále stalo, Toho se mé srdce nenadálo: Děvčátko co blesk se vzchopilo,

Před očima se mi ztratilo! – – Tu mě teprv svatá hrůza jala, A co mráz mé kosti probíhala. Ticho bylo, ticho kolem kola,

Tak že ani shůry ani zdola Živé duše slyšeť nebylo; Slunce za hory již zacházelo, A ve háji k soumraku se tmělo,

Na klekání již se zvonilo; A já sám a sám jsem v háji byl. V tom jsem ze spaní se probudil – Zapomnělť jsem zpředu povědíti,

Že, co vypravuji, to byl jen Pouhý sen! Což si každý moh’ již pomysliti. Zdaž se jinochovi vyplnilo,

Co se někdy pacholeti snilo – Čtoucí tyto písně sudí buďte, Jen víc srdcem, než rozumem suďte.