Se zlatem hasnoucím nad Šumavskými štíty
si píseň zpívaje s hor stoupal stařec hbitý
po stezce středem skal, jež bělaly se lesem.
Dvě děti úprkem vstříc dědu spěly s plesem.
Jich pozdrav jásavý se dlouho v lesním tichu
jak motýl kolébal. Tu náhle, plné smíchu
když něžně v loktech svých je nesl laškující,
zář jeho očí, rty a dobrý úsměv lící
z nich každé výhradně jen pro sebe mít chtělo.
Vší silou k sobě blíž mu hlavu obracelo
děvčátko plačíc; hoch, jist mužné váhy, řvavý,
hrsť vlásků stříbrných jí zpurně tahal s hlavy.
V tom stezka zahnula; šum stružky zazněl z blízka;
za studní se stádem pol skrytá do křoviska
nad černou propastí se chatrč skvěla v šeři;
hlas selky k pozdravu zněl hlučně s prahu dveří.
A dřív než z misky té, z níž svorně mléko pily,
tlum kapek vylízal pes domu sněhobílý,
v témž lůžku na mechu tyž děti spolu spaly,
kol šíjí ručky své, se sladce usmívaly.