Dík, pouta strhána, jsem ptákem volných chvil!
let drobných křídel mých spár města unavil,
jdu k tobě, starý druhu!
chci rosu ňader tvých, pít štědrý vůně dech,
v tvých sosnách stemnělých rád usne každý vzdech,
jež vroubí tebe v kruhu.
Tak v míru pod strání, v svém lůžku na mechu
od rána k západu bych slýchal bez dechu,
jak čilý pták si zpívá;
chci vábit srny v luh, v jich očka spanilá
se dívat z úkradí a honit motýla,
jenž na květech se kývá.
A za ním v skaliny, přes můstek v mladý sad
se brodit ve stružkách a nořit v mlází chlad
a znaven vedrem kraje
pít z čistých studánek pol skrytých v kapradí,
v nichž s větví spletených svit modra dovádí
a s muškami si hraje.
A večer z dálky brav když zvoní v úpadu
a bílé obláčky jdou zlatem západu,
jdu v lesa kraj se klásti;
chci zírat v údolí a zvednout stařenu,
jež klesla pod tíží a v režnou halenu
jí vkládat suché chrastí.
Jsi stařičký můj druh! co vůkol krasší jest
nad šero nocí tvých, nad třpytnou záři hvězd,
když nekonečnem pílí
stín vzbudit v studánce a v bílé kůře třpyt
a s roji světlušek v kruh spřádat zlatou síť
v kmen padlý, poloshnilý?
V svém letu k hrobu má sněť míru každý z nás,
však v svaté hloubi té zde stišme všichni hlas,
z té vlahé vůně květné
nad tůní zápasů se vznese duši vstříc
svit síly, hrdlička, jež tiše plesajíc
nám na rameno slétne.