„Vzhůru k Rabí!“ Žižka velí;
a již k vykonání trestu
pozvedl se tábor celý
na osudnou k Rabí cestu.
Po druhé tu Žižka v poli
leží pevným pode hradem;
tenkrát jej však vzíti volí
aneb mečem, aneb hladem.
„Proklaté to hnízdo Rabí
jako trn mi v oku vězí;
při sám Bůh, že čas je, aby
bouř je svála s českých mezí!“
Takto zvolal Žižka hněvně.
Slyš! tu z hradu zafičela
a již v jeho oku pevně
zabodla se zrádná střela.
„Blesky boží!“ zkřikl vůdce,
a lid vzúpěl, Žižky žele:
„Ach, kdo příště v boji, půtce
povede nás osiřelé?“ –
„Však vy nejste osiřelí,
aniž zrak můj tak je slabý;
než se snese večer ztmělý,
padnout musí zrádné Rabí!
Prál jsem, a zde sami zříte,
Rabí že mi trnem v oku,
a však vy jim posvítíte:
Vzhůru, bratři, do útoku!“
A jak rozkacení lvové
za kořistí v plen se řítí,
tak se hnali husitové
k hradu pevna vydobití.
A hrad padnul do jich moci
dříve, nežli bylo po dni;
jeho báň pak v tmavé noci
sloužila jim za pochodni. –
Nezřel Žižka plamy rudé,
ale slyšel z vatry šumu,
z tvrzi mocné že jen zbude
holá zeď a trochu rumu.