Bohuslav, kníže Polanů, když válčil proti Svatopluku, jeden prý z jeho hejtmanů Želislav, ztratil levou ruku.
Děl kníže mu: „Když nepřítel jak divý tur se rozběh’ na mě, meč pádný, jímž mne síci chtěl, tvé zachytilo křepké rámě.
Tím rána šťastně zmařena ku zhoubné namířené sotě; Tys při tom pozbyl ramena, já zdráv jsem zůstal při životě.
Nu rciž, jak se ti odměním za čin tak mužný, obětavý?“ A Želislav, tím vzpomněním blahostně vzrušen, skromně praví:
„Já, pane, ztratil ruku jen, kde mnozí zdraví poztráceli; já jednal, jak jsem povinen, a žiju, kdežto jiní mřeli.“
„Tys těla svého lepý tvar mně v oběť dal u věku jarém; nuž dovol, bych tvé ruky zmar podobným aspoň zvážil darem.
Zlatým tě srdcem dařil Bůh, a myslí mužnou, nebojatou; já, abych s část svůj splatil dluh, dám levici ti v odvet – zlatou.“
„Vděk, pane, dar ten přijímám,“ Želislav, dojat, vece živě; „však jednu na tě prosbu mám.“ a kníže přikýv’ milostivě. –
„Nuž svol, bych rabské osoby, kde válečným to nelze mlatem, směl vyvazovat z poroby té darované ruky zlatem.“
A Želislav z těch jal se dob své dumy řídit na zajaté; svobodným stal se mnohý rob štědrostí oné ruky zlaté.
On domů svážel z dálných cest žeň svoboděnců přebohatou, že v šíř i dál pochvalná věst šla o hejtmanu s rukou zlatou.
Té milé službě léta žil; kde mohl, vykupoval jaté, a na jich výkup udrobil již hodný kus té ruky zlaté.
Tím v rozkoš, jakou z díla měl, se časem hoře mísit jalo, když na té zlaté ruce zřel, jak rok co rok jí ubývalo.
Již napočet’ jich tisíce, jimž navrácena volnost smavá; tu došla mu však levice, a zbyla zas jen ruka pravá.
I bylo žel mu slyšeti, jak kde kdo snáší jařma muky, že nemohl mu přispěti, když nebylo té zlaté ruky.
Však při šlechetném návyce setrval věčně, světem chodě, a máchem zbylé pravice dál klestil cesty ku svobodě.
Když začla mu však chaběti i pěsť, jíž dosud divy plodil, tu z vezdejšího zajetí jej samého Bůh vysvobodil.
Cookies on Poetry Cove