Na té cestě, kudy chůzka její
V letohrádek vede podle skal,
Dva jsme dleli, smutek v obličeji:
Chuďas já, a žebrák opodál.
Nás podobné, myslím, boly trudí:
Neodměnná láska mne – jej hlad;
Oba rovně bídní jsme a chudí:
Já mám srdce zedrané – on šat.
A co tak rozjímám v truchlém duchu,
Děvu sličnou vidím z města jít,
Blížící se v lehkém chůze ruchu
V onen lásky blahotajný byt.
U žebráka s okamžení dlela;
A pak vlídně pohleděvši naň,
Co v hedbávném sáčku zlata měla,
V jeho drsnou vysypala dlaň.
Na to o sklopeném oka víčku
Podle mne šla chladně cestou dál;
A já chudák ani almužničku
Pohledu jsem od ní nedostal.
Ty můj Bože! zalkám, zhledna zhůru,
Kdo tvé plány může pochopit,
Že jsi v andělskou tu blahostvůru
Zapomenul vdechnout lásky cit!
Takto já; a žebrák otrhaný
Na kolenou Boha velebil,
Že v ten ušlechtilý obraz panny
Tolik blahé, svaté lásky vlil.
Odmlčím se; ale po té řeči
Z duše mé se vyrval bolu tón:
Ach, ta žebrákova chvála svědčí,
Že jsem chudší mnohem nežli on!...