Byl divný rok ten osmačtyřicátý, svobodě zevšad chvalozpěvy znějí, lid pro ni v boj – tak dí – by vrh‘ se svatý, a mnohý nezná, nežli jméno její. –
Hod svatodušní. Na Václavském trhu „slovanskou mší svatou“ kněz Boha vzývá; lid v svatém nadšení a mysli vztrhu „Gospodi, pomiluj ny“ zbožně zpívá.
Mši obcují „Slovanští hosté“ všicci, národní garda, student v lesklé zbrani, však marně ohlížíš se po šlechtici, vojín i úředník mše té se straní.
Když po mši – bylo právě o poledni – lid v tlupách na zpáteční dal se chůzi, „Kde domov můj“ dojemně pějí jedni, a „Hej Slované“ prozpěvují druzí.
Tu ze strážnice jako blesk se na ně zbrojenců valná vyrojila četa; ó přeběda! již setkaly se zbraně, a teče krev; po blahém míru veta!
Nesmírný hluk a poplach po všem městě – a „Zrada! Zrada!“ rozléhá se všady; k nezvyklé práci strou se lidu pěstě, na mnoha místech rostou barikády.
Toť vzpoura, roditelka strašných zjevů! V dva tábory se tříští srodné síly, puštěna uzda vražednému hněvu, lid na vojsko a vojsko na lid střílí. –
Na barikádě u mostecké věže se vzácná zrakům jeví podívaná: na jejím temeni korouhev střeže a druhům velí bohatýrská panna.
Ký lepý zjev! Chrabrost jí z oka zírá, frygická čapka hlavu lehce clání, pás krvorudý outlé boky svírá a na něm divné písma vyšívání.
Ač, kdože jest neb odkud, nikdo neví, přec s ochotou jí všichni poslouchají. Či zjev to luzný Orleánské děvy? Či vtělená v ní Svoboda se tají?
Všech budí obdiv i sám pohled na ni, a takým kouzlem bojovníky jímá, že od její se boků nehnou, ani když nepřátelská na ně střelba hřímá.
Zas, poslyš! hymna junáckého sboru „Kde domov můj“ velebně vzduchem vane, a po té, jakby k válečnému vzdoru, zaznívá důrazněji „Hej Slované!“
A děla hřmějí s protějšího svahu hlaholem bouře v junácké ty zpěvy; ach! střela jedna vyhlédla si dráhu upřímo k srdci bohatýrské děvy!
Na barikádě zavzněl ryk a lkaní; korouhev roztříštěna k zemi padá, a panna mrtva skácela se na ni! – Ach, osiřela rázem barikáda!
Co dříve tušili, teď plni žasu, když bohatýrskou mučennici zvedli, na krvorudém, jenž ji svíral, pasu „Svoboda“ vtkáno zlatým písmem shlédli.
Když pak i vojsko vší se mocí jalo útokem na jich barikádu hnáti, kles‘ mnohý v prach; ostatním nezbývalo, než na milost se vítězovi vzdáti.
Však dříve jdou a ve hrob chladný kladou té drahé zesnulé tělesnou schráni; vždyť pevně věří, Svobodu že mladou k nedalekému jen hřbí z mrtvých vstání.
Pak zbraně snášejí a ukládají – poslední hold – na děvy čerstvém rově; a mrtvý po Praze i po všem kraji klid rozložil se jako na hřbitově.
Cookies on Poetry Cove