Tady stojím, strmném na vrcholu
Nebetyčných, velikánských hor,
Že, co pode mnou se hemží v dolu,
Nedostíh-by smrtelníka zor.
Však, co jest to proti vzdušné výši,
K níž se duch můj v sladkém vztrhu zňal,
Když jsem ze rtů, ježto lásku dýší,
Ze rtů jejích první líbku ssál.
Zdáloť se mi, že jsem v blahém letu
Hvězdy smítal s nebes oblohy,
A co perly za ten dárek retů
Je mé dívce sypal před nohy.