Ještě stůněš; – ač tebou mi
Nic o tom nezmíněno,
Předc mi o tom každé hlásá
Tvého lístku písmeno.
Ještě stůněš; – tvá-tě ruka
Sotva může péro vést;
Každý tah mi lístku tvého
Vypravuje tvou bolest.
Ó, že nelze v sympatii
Moci vkouzlit takové,
By dvé duší spolu mohlo
V pravdě sdílet city své,
Rozkoše pak a radosti,
Útěchy a lásky slad –
Všecko bych s tebou, dívenko,
Volil sdílet milerád.
Ty pak by’s se nehněvala.
Vždyť tvé dobré srdce znám,
Kdybych touhy a bolesti
Své – nechával sobě sám.