Slunko s vroucím zakocháním
Hledí sličnou na zemi,
Když se planoucími leskne
Ranní rosy krůpěmi.
A už sílá posly lásky
– Paprsky své – na cestu,
Aby snesli políbení
Na milostnou nevěstu.
„Tu pak roušku perlotkanou,
Jíž se dvorně honosí,
Že si na znamení lásky
Od milenky vyprosí.“
Ale žel! an posli letí,
Mrak se černý přivalí,
A té výpravě milostné
K zemi cestu zahalí. – –
Podle řeky osamělá
Na kři růže vykvetá;
Pod ní slavík o milosti
Sladké písně štěhotá.
To tak mocně růži jímá,
Že naň v lásky odměnu
Z ňader milodyšných sype
Deštík svěžích lupenů.
Však nastojte! větru vanot
Ty lupénky nese v proud;
Vlna za vlnou je zchvácí,
Až jim v hloubi utonout. –
Z toho poznej, děvo krásná,
Že i v říši přírody
Život lásky má své žaly,
Tesky své a nehody;
Že pod sluncem nic nebývá
Bez bolesti, bez vady;
Že se v přátelství i lásku
Loudí lest a úklady;
I že darmo naříkáme,
Pak-li divná světa moc
Také naši lásku stíhá,
Až ji pojme hrobu noc.