Už pak dej si děvo říci,
Má že láska nezná lest;
A duch tvůj pochybující
Tvůrce mých že bolů jest.
Nejprve jsi sedmikrásky
Tázala se v zahradě,
Zdali slova mojí lásky
Neznají nic o zradě.
A když toho kvítka trusy
Ku nohoum jsi vrhala,
Zdálo se mi, že jsi kusy
Mého srdce trhala.
Že pak tím neztichl tvého
Nepokojný ducha hlas,
K odvrácení bludu zlého
Vzala’s karty na dotaz.
Běda, v tyto lístky liché
Pak-li víru děvo máš!
Tvé dušinky čisté, tiché
Svatý mír ať neprohráš!
Či mnou tobě psané listy,
Věrné citův obrazy,
Můj že stálý oheň čistý,
Nejsou víc ti důkazy? –
Též cikánce, oné černé,
Dalas čísti z ruky své,
Zda-li moje srdce věrné,
A tvé lásky pečlivé.
Dívko, tobě-li mé ruky
Nejvřelejší tisknutí
Nevyznává sladké tluky
Přemilostných pohnutí? –
Buď to děláš z liché bázně,
Buď z dětinské pověry –
Mně to stejné plodí strázně:
I bojím se nevěry.
Pročež na osud otázky
Víc, milenko, nedělej,
A ve věcech naší lásky
Ke mně choď a mne se ptej.