Je těžko snášet bez bolesti
Příbuzných, milých duší hněvy:
Však bolestnější mnohem jesti,
Hněv snášeti své milé děvy.
I já jsem poznal ono hoře –
A veškery té země vnady
Se zdály být mi vlny moře,
V jehož se klínu tají zrady.
A v hněvu dlouhém vlnobití
Bez průvodu a moci vesla
Zmítaná loďka mého žití
Bez mála v hlubou tůni klesla.
Tu z archy duše dívce v sledy,
Nemoha snést to kolotání,
Krkavce slal jsem na výzvědy –
Pochmúrné, temnocitné psaní.
To zda-li svého došlo cíle,
Jen Bůh a jeho moci vědí:
Já alespoň jsem od své milé
Nedostal žádné odpovědi.
Pak poslici milšího lístku
Šlu holubinku; a ta v zobci
Za krátkou dobu ratolístku
Přinesla kajícímu zlobci.
A dí: Kde krášlí ratolístku
Poupátko růžných ze lupínků,
Tvá dívka, věz, že na tom místku
Přitiskla smíření hubinku.
Tu nejprv poselkyni blahé
Dal svobodu jsem za tu zprávu;
A pak pospíchal k dívce drahé
A nové lásky do přístavu.