Tak byla krásna ona noc, Když myslí dumnou přemítaje Zhynulých věků v divné báje A zlých i dobrých duchů moc,
Jsem pozdě bloudil tminou háje. A kde praménka skrze mech Se hnaly vlnky stříbropěnné, Tam mne starožitného kmene
Povábně zvaly na nocleh U klenbu větve rozložené. Ku slaďounkému zasnutí Nemohl vzývat milší stánek:
Semť vonný zápach nesl vánek, A s lehkošumných perutí Na moje víčka kropil spánek. A usnuv měl jsem divný sen:
I slyším hudby jemné hrání, Já k zvonků z dáli zní klekání, Když vstává či zachází den – Půl život v tom, půl umírání.
A spolu patřím stromy brát Na sebe lidský tvar a zření: Peň v trup se, větve v údy mění, A roucho sobě každý v chvat
Utkává listův ze zelení. Čekám, co dál se bude dít – Tu počne vůkol šepotání, I vzplane zář, a v jejím plání
Jevisko divné bylo zřít: A v onu stranu vše se klání. I poznám, že to lesní duch, Jenž tady o půlnočním tíše
Prochází půdu vlastní říše, By každého tu vážil dluh, A přísně trestal, co je v hříše. Velebný, předůstojný kmet:
Postava cele nadčlověka – Vlající vlasy bělší mléka, A vous, jenž stíní jeho ret, Pohádka zdá se mnohověká. –
Všude se na mžik zastaví, A jeho tváře mírné zjevy Tu jasní slast, tam mračí hněvy, Jak toho obsah rozpravy
S jednotlivými háje dřevy. A první strom se mluvit jal: Zde byla z rána chudá žena Porodem dítka postížena;
A já jsem nemluvňátku dal Drv na kolébku z mého kmena. A já, až půjde v šírý svět, – Rostoucí vedlé mluví křoví –
Zde vyhnalo jsem pupen nový, Z něhož by vzrostla v proudu let Podporná berla poutníkovi. A já, vynáší sosna jev,
Až dojde cíle zdejší pouti, By mohl sladce spočinouti, Stařečku prkna na rakev Přislíbila jsem poskytnouti.
A břízky stojí podle ní, – Nejmladší dcerky v celém háji – A z jejich úst ty šepty vlají: My pro dům Páně v slavné dni
Daříme zdobu svěžích májí. Též jarý dub v té řadě stál A myslí mužnou takto řečí: Já na oštěpy k burné seči
Tuhé toporce přichystal, A drva k jilcům ostrých mečí. Jen osyku pojímá strach, I počíná se celá chvěti:
Já v tvář ti nesmím pohleděti; Neb tudy bloudil samovrah, A život skončil na mé sněti... A blíž a blíže duch ten šel;
Teď u praménku staví kroků; l zavzní crkot šumných toků: Jda tudy poutník žízeň měl, A já mu dopřál čerstvých moků.
A nade mnou hlas hovoří: Zde chovám pěvce pohostinnu; A za dne do chladného stínu, Jejž vedro slunce umoří
Pozývám chodce k odpočinu. A ke mně duch: Kdo za noci Prostranstvím lesní říše bloudí, Jej rovně moje právo soudí;
Rci, jakých pramen ovocí Z tvých činů člověčenstvu proudí? – Ta vážná slova pověděv, Na mne pohlíží jemnopřísně.
Já na to mužně: Zvukem písně, Jíž hájů tvých mě učí zpěv, Nešťastných skájím trud a tísně. I nevím, co jsem ještě prál;
Duch ale, když jsem dopověděl, Za chvíli dlouhou na mne hleděl; Blahý mu úsměch v oku plál, A na rtu dík – leč slova neděl.
A nežli končí noční pouť, Nad hájem ruce vážně sklání – Zda ku zmaru či k požehnání, Kdo můž v té chvíli uhodnout?...
A všecko kleká ku pokání. Pak vane lesem divný ruch: Tu jako plesný hlahol stromů, Tam bolů ryk a praskot lomu,
Konečně pádný, temný buch, Jak rána třeskutého hromu. A v buchu tom se probudím... Vše ticho, jenom větřík duje;
Nade mnou bledá luna pluje, A v dáli půlnoc hukem svým Klášterní zvon mi oznamuje. I vzchopím se, a samoten
Pospíchám domů tíší lesní, An ještě obrazové děsní, Jež byl vykouzlil noci sen, Rozháralá mi ňádra těsní.
A cestou cit mě divný jal: An stromy vůkol v síle svěží Jak dřív své k nebi týmě věží, Na nížto vrah byl dokonal
Osyka zvrácena tu leží... A darmo hledám jistoty, Či s námi jen tak snové hrají, Či v nich se moci vyšší tají?
A bloudě v tichu samoty Zpomínám často na noc v háji.
Cookies on Poetry Cove