V bílém domku u okýnka
Pohrává si hezká Nynka
S hrdličkou.
Kdybych já byl tou hrdličkou,
O jakou bych radost měl!
K ní bych každinkého rána
Pro pokrm si přiletěl.
Z pomněnky jejího očka
Pil bych rosu – slzinky,
A slaďounký cukr klobal
Z růže její hubinky
Na zahrádce Nynka byla,
Za ňadra si zastrčila
Růžičku.
Kdybych já byl tou růžičkou
Na malou jen chvílenku,
Ti ňader bych se blíže vinul
Ku jejímu srdénku;
Tu bych slouchal, komu bije
Horoucíma tlukoma,
Zdali mně, či vlasti drahé,
Nebo-li – nám oběma.
Ku večera den se sklání,
Nynka vyšla čerpat vání
Větérku.
Kdybych já byl tím větérkem
V srdéčko bych jí zavál,
A v něm jiskru v plamen znítil,
Jenž-by mně a vlasti plál.
V oheň ten bych ambru snesl
Z českých niv a luhův všech,
A jim šeptal, jak jsem nyní
Šťastný jinoch, šťastný Čech.