VII. Když jsem vyšel prvním dnem

Když jsem vyšel prvním dnem Milostného máje, Již tu v rouchu zeleném Stály louky, háje.

Když jsem druhý den vyšel, Ze svěžího dřínku Podle vod jsem kvésti zřel Sličnou upomínku.

Když jsem vyšel po třetí, Již i ze zahrady Bylo mílo viděti Mladých růží vnady.

Tak nám sama vesna dí V oné barvě trojí, Že se ráda s nadějí Věrnost, láska pojí. –

Pak jsem dlouho nemoh’ ven, Klesna do nemoci, Zřel jsem, jak se dlouží den, A se krátí noci.

Slunko vzešlo, zašlo zas, Měsíc rohy střídal: A já celý letní čas Doma lůžko hlídal.

A když byla oudům zpět Síla navrácena, A já vstoupil v Boží svět, Ach, jaká tu změna!

Po pomněnce při vodách Nikde sledu více, A růžičkám v zahradách Povadnuly líce.

Jenom jako prvním dnem Milostného máje Ještě v rouchu zeleném Stály louky, háje. –

Tak hle zeleň dochová Našemu se hledu, Až ji zima pochová Do sněhu a ledu.

A každinký stromu list, Co mi k nohoum padne, Chová písmo, znáš-li číst, Pravdy bezevadné:

„Věrnosť, láska – křehký květ; Jen ta dcera nebe – Naděje – i v onen svět Doprovází tebe.“