Jen prodli se mnou v té besídce, Ta dnešní noc tak krásná jest: Bělostná luna stříbro leje, A v to se kmitá zlato hvězd.
Ty hvězdiček jsi milovnice, K nimť toužné zraky pozvedáš: Budem si o nich povídati, An hovor ten ty ráda máš. –
Ve knihách mnohý mistr učí, Že hvězdy dálné světy jsou; Že světlem se od slunce šatí, A padajíce že se trou.
Hezčejší ale já pohádku Ti mohu, dívko, sděliti: Z let pacholetských od matinky Nosím ji v srdci, v paměti:
Jsou hvězdy jiskry z oka Páně, Jimiž své nebe posypal, A takto vševidoucnosti své Planoucí známky zemí dal.
I kázal jim, by péči měly O nás – jeho to podobu, A člověka na pouti jeho Z kolébky vedly ku hrobu.
I hned se jaly hvězdy dělit O Božstva sličné obrazy: Je mile chránit před škodnými Těla i duše úrazy.
Tu k dítku jako anděl strážce Spolítla jedna hvězdička; Neb otec ještě doma není, A lehnout šla si matička.
A když se modlí otčenášek, Než ulehne do postele, Hvězdičky pacholátku svítí Co jasné lampy v kostele.
Hochům a dívkám ony mírně Ukájí bolný srdce žal, Když který jim za tiché noci Zradu své lásky žaloval.
I těm, kdož bez viny se souží, An lehkoperá spánku moc Ostatní tvorstvo mile chrání, Hvězdičky chodí na pomoc.
A kdo co věrný ctnosti přítel Svou mysl hříchem neškvrní, Tomu ve spánku jemným leskem Zapouzí trapné, černé sny.
A v poslední hodince jeho Ty milé, lesklé hvězdičky Sladíc mu odchod usednou si V plačících přátel slzičky.
A po smrti mu s nebe pošlou Sestřičku jednu na pomoc, Ta mu k věčnému z mrtvých vstání Tmavou osvítí hrobu noc.
Cookies on Poetry Cove