Skončen pohřeb, – a lid kráčí Krokem volným ze hřbitova; Tři pak z nich nejvíce pláčí: Dva sirotci, jedna vdova.
A když přišli z chrámu Páně, Ach! tu nastal nářek nový; Po muži má dluh a daně Vdova splácet sousedovi.
A byl soused člověk tuhý; Sotva oči zamkla muži, Již tu na ni přišel s dluhy, A tak po tři dni ji súží.
Co kde měla na hotově, Padlo všecko do nemoci; Věřitel pak chudé vdově Vyhrožuje práva mocí.
„K večerou-li do haléře Celý dluh mu nezaplatím, Pravil, že mi všecko sbéře, Ba že snad i domek ztratím.
A předc na smrtelném loži Můj mi pravil s potěšením, Domek náš a naše zboží Bez dluhů, a mým že jměním.“
Takto naříkala žena V duše trapném nepohodlí; Na to sklesla na kolena, A se vroucně k Bohu modlí.
Přišel večer; v světle slabém Zakmitával ohar svíce – Viz, tu krutý soused s drábem Z prudka vrazí do světnice.
A jak do světnice vrazí, „Smilujte se nad ubohou!“ Vdova oupí, a se plazí Žebrajecí u jich nohou.
Ale jako mramor chladné Bylo sousedovo líce: „„Zde jen moc a právo vládne; Já chci svoje a nic více.““
„Ale na smrtelném loži Můj mi jistil s potěšením, Domek náš a naše zboží Bez dluhů, a mým že jměním.“
„„Nuže, když tak jistil tobě““ V chechtu hříšném soused praví, „„Nechať přijde a v té době Odpřisáhne, že jsem lhavý!““
Jak to vyřkl, klapla klika... A již mezi dveřmi čnělo Jako socha – nebožtíka Táhlé ve rubáši tělo.
Sklenné oko, bledé líce – Tak tam stojí na tom prahu; A dva prsty u pravice Trčí k nebi na přísahu.
Soused jako stěna zbledl; Hrůzu jeví jeho tahy; A již běží, aby zvedl Vdovu kleslou od podlahy.
Na to v hrozném duše zmatku Kvapí s drábem ze světnice; O dluzích však a jich splatku Nezmínil se nikdy více.
Též se od té divné doby Vydřiduch ten lépe choval, A svých statků ze zásoby Chudým štědře uděloval.
A když s tím se loučil světem, K staré křivdy napravení Vdově té a jejím dětem Odporučil všecko jmění.
Cookies on Poetry Cove