V štědrý den, kde dítky mají, Jesličky jim stavívají. My že dítek neměli, Jesličky jsme z kratochvíle
Sobě samým stavěli. I hned patera prkénka Jsou ve schůdky zbudována, A v komnatce do výklenka
Na podstavek dána. Ženuška mi k posluze Při té milé práci stála; Řádala kus po, kuse
A mně podávala. U malebném pořadí Pnou se skály v pozadí; Pode skalou z podlesíčka
Hledí kaple poustevníčka. Tam ovocné stromečky Zelenaj’ se v sadě; Tu pastýř a ovečky
Bloudí pohromadě. Stranou ze tmavého borku Strmí hrádek na pahorku; Podál město Betlem stojí.
O stupínek asi níže Podobnější chlévku chýže; K ní pak táhne cesta dvojí: Jedna vede z městské brány,
Druhá od protější strany; A lid všeho pohlaví Snáší hojnost potravy. Po beránku, po kuzlátku
Jedni nesou Jezulátku, Jiní žluté vánočky. Kteří nic či málo mají, U vchodu mu zahudají
Na housle a hudočky. – Již se jasný andělíček Vznáší nad krovem jesliček. V zadu, majíc ohřívati
Jezulátko teplým dechem, Zřít oslátko s volkem státi. K předu při chuďounkém loži, Na němž stláno kyprým mechem,
Klečí pěstoun s matkou Boží. Jak tu zbožně vesele Klečí svatí manželé, Žehnajíce blahé době,
Kde jim dáno Božské robě... „Teď tam Jezulátko dejme, A tak práci dokonejme!“ Dím, a z ruky ženky své
Beru Božské Jezule; Krásné, jakby v jednom dítku Dlely vnady rájských kvítků, Jakby krása všech andílků
Sloučila se v jednom tílku. – A co má je ruka třímá, Sladká touha, duši jímá. Tušímť nevýslovné štěstí,
Jakéž bývá otci, matce, Jižto milý štípek pěstí Vlastní na zahrádce; Když se očka jemnoleská
Dítka na ně usmívají, Když mu první slůvka česká Na ústičkách pohrávají – A než duch můj ze hluboka
Truchlých myšlének se vzchopí, Cítím, že mi z mutna oka Pramen slzí tváře kropí. Ženka má tu ke mně kročí,
A hebounké, bílé rámě Kolem krku mého točí, Přemilostně zhlédnouc na mě. Pohled byl to, v němž se celé
Tajemství dvou duší tají, V němž se tužby, přání, žele V nejsladčí cit rozplývají. – Očím, jež tak sladce hledí,
Že nám zemi v ráje mění, Na místě vší odpovědi Dražší bývá políbení. A takou, hle, líbkou vroucí
V bolest rány naší vlit – Kéž i stálý, nehynoucí! – Duše balsam – sladký klid... Jak jsme ještě v oné celi
Nepohnuti, němi Na myšlénkách dlouho dleli, Nevím. Než, pak před jeslemi Jakby svatým před obrazem
Klekli jsme pokorně na zem, A u dlouhém prodlení S upnutými vzhůru čidly Tam, kde všeho Dárce sídlí,
Trvali na modlení. –
Cookies on Poetry Cove