Král Václav káže: „S brannou mocí potáhnem v zemi Polanů; již zděděnu mám po svém otci, mně upírají korunu.
A v čele soupeřů mých stojí Mazovské kníže, Lokýtek; nuž, uhlídáme, v zjevném boji zda Čech či Polák lepší rek.“ –
Přes Čechy táhnou, přes Moravu, a v Moravě se zastaví, až vojsko další na výpravu se osvěží a zotaví.
A Moravan rád bratru Čechu přátelské nese pozdravy, pohostinnou mu skýtá střechu a milé strojí zábavy.
Mají-li bratrskou kdes pitku, zanotují si „Novou“ hned: „Kolik že polských těch Lokýtků se vejde český na loket?“
Tak posměšným si Mazovského půjčují terčem zábavy; však mladistvého krále svého přípitkem hojným oslaví. –
Král v Olomouci s hrstkou lidu v klášteře byt si vyvolil, by čas ten v ducha volném klidu a obřadů všech prázden byl.
Teď na pohovce odpočívá, chtě, znaven jízdou, pookřát; že letní znoj však tuze zhřívá, uniknul v stinné chodby chlad.
Ó jak ten vzdoušek libě chladí! S jakou jej chutí ssaje král! A rychle, an mu v dechu vadí, kabátec celý rozepial.
Tu muž, jenž v koutě skryt se choval, přerušil náhle jeho chod; a nežli král se vzpamatoval, jej třikrát dýkou v prsa bod.
Vrah rychle zmizel v chodby šeru, král omdlévaje k zemi kles’; však užuž v hlasných ozvěn steru se povyk dlouhou chodbou nes’.
Přichvátal opat s kněžstvem mnohým i všechna krále družina; ó hrůza hrůz! Smrt nad ubohým již peruť temnou rozpíná.
Král zvolna pootevřel oči, v nichž slední zákmit žití plá, je matně po svých druzích točí – a přerývaným hlasem lká:
„Tré korun měl jsem na své hlavě, tré těžkých ran teď v prsou mám; koruny krok můj hnaly k slávě, z ran těžkých záhy dokonám!
Již do rodné se vraťte země z osudné této výpravy! Tam třeba vás! Tam sobců plémě se po mé smrti dostaví.
Ó ujměte se osiřelé! Vím, že ji mnohá stihne strasť, a hleďte zachovati cele mou milovanou, drahou vlasť!“ –
Než po té noci proslzené nadešlo nové bílední, král skonal; Přemyslova kmene jím uschla větev poslední. –
Již se sklopenou vojsko hlavou žalostnou domů nese věsť, a ne, jak snilo, před výpravou, vítězoslávy ratolesť.
Kdo mladého byl krále vrahem, je těžko říc’; však tuším přec: na Přemyslovci slibném, drahém tak moh’ se mstít jen Vršovec!
Cookies on Poetry Cove