Odjíždí z Prahy na komoni, meč pádný po boku mu zvoní, a chmura stíní jeho hled. Před branou města náhle stanul;
hněv ve zracích mu ohněm zplanul, když obrátil se k Praze zpět: „Ó město, plno sket a tmářů, a odpadlíků, pletichářů,
a plno vád i rozporů! V tvých zádech se další pobyt hnusí poctivci Mikuláši z Husi, věrnému sluze Táboru.
Jen drž se Říma – antikrista! Však přijde čas, kdy pomsta jistá i na vás bleskem přikvačí. Já zaklínám se jménem Boha,
co budu živ, že moje noha v ta mrzká místa nevkročí.“ A koně bodnuv dále jede. Tu z Mariánské pouti vede
kněz tlupu zbožných v procesí. Tím pestrobarvým lidu zjevem a stera hrdel chvalozpěvem se pod ním komoň vyděsí.
A v ráz se vzepnul divou mocí, že, než kdo přispěl ku pomoci, kles’ jezdec k zemi povalen. Jak bezduch v krve slapu leží;
však milosrdnou rukou kněží do Prahy zpět je dopraven. Zde rozhlíží se, přišed k sobě, v čí nalézá se složen kobě?
Zda hostitel mu jesti znám? Ó jak se zhrozil táborita, když poznal, kdo mu útul skýtá, žeť arcibiskup Albík sám.
Škol pražských druhdy vzácnou zdobou a u předešlých králův obou osobním slynul lékařem; teď v katolickém světě celém
jest předním církve hajitelem a nejbystřejším písmařem. „Já zapřisáh’ se jménem Boha, co budu živ, že moje noha
nevkročí více do Prahy; a nyní,“ zalkal bratr z Husi, „mé svědomí mě kárat musí, že nezdržel jsem přísahy.“ –
„Ó nikoliv! Tys po úraze pomocí dobrých rukou v Praze, kde se ti léčby dostane. Ač jsme se druhdy střetli v boji,
já pod jednou, ty pod obojí, zde bratři jsme a křesťané.“ – „Tvá slova mír mi v duši lijí, teď zvlášť, co smrti osten čiji,
a Hospodin mě k sobě zve. Ó dovol, ať kněz táborita mně v pouť tu duše pokrm skýtá, chci umřít věren víře své!“
A arcibiskup, ač to bolí, k žádosti nemocného svolí. I přišel táborita kněz. Ten zbožným vlastní církve slovem
blahost mu líčí v světě novém a chystá cestu do nebes. Pak opět k nemocného loži přistoupil arcisluha boží,
lék ubohému hosti nes’. Však příznaky mu věstí nové, že sečteni jsou hosta dnové, a zesnouti mu ještě dnes.
A proto vlídně k hostu vece: „Jsa s Bohem smířen, nechceš přece odjíti s hněvem na Prahu? Tys vkročit sem se zapřisáhl,
nešťastný pád, hle! k nám tě vtáhl, nezříš v tom boží ostrahu? Ač víckrát jsme se střetli v boji, já pod jednou, ty pod obojí,
cedíce drahou vlasti krev: zde pod společnou střechou oba nás boholibá svedla doba, zde mizí rozkol, mizí hněv.
I doufám, že se jednou sklene nad prorvou vlasti rozdvojené most náboženské svobody, jenž pod jednou i pod obojí
k společné tiché práci spojí znepřátelené národy.“ Nemocný, jakby prorokovu naslouchal nadšenému slovu,
naň zjasněný upírá hled: pak u blahostném vece jevu: „Zde, pane, není více hněvu!“ a k srdci matnou ruku ved’.
Chtěl ještě více knězi říci na slova naděj vzbuzující, však mdlobou schvácen nemoh’ dál; jen „amen“ ze zsinalých retů
zalétlo k arciknězi kmetu... Mikuláš z Husi dokonal!
Cookies on Poetry Cove