Král Václav v Kunratický hrad z neklidné uchýlil se Prahy, by mohl po svém hodovat a život vésti bez ostrahy.
„Teď v Praze člověk není jist ni svobodou, ni živobytím; tam chvěl jsem se jak vichrem list, zde zas se celým mužem cítím.
Tam dusný vane sváru dech, a v kramolích se město zmítá; tam rvou se na střet: s Němcem Čech, a s katolíkem táborita.
Však nech se jenom dále rvou! My na ně zatím klidně zříme; až do mdloby se poperou, pak my se na ně oboříme.“
Tak hovořil král rozjařen k svým milcům, již tu noc s ním bděli, a, ač už svítal mladý den, s ním ještě pilně popíjeli.
Tu slyš! hlas křepký na dvoře a dusot ozývá se koní; již stanul rytíř nahoře, a před králem se dvorně klaní:
„Mě králová sem vyslala, zda Jeho Milost král se vrátí? Že vzpoura lidu povstala, a věcí horších jest se báti.“ –
„My zůstanem! Co tropí lid, nech konšelé si sami spraví! A by zas nastal řád a klid, jejich mně za to ručí hlavy.“
Tak zkrátka odbyl posla král, a, hněvem zachmuřené čelo, popíjel s milci svými dál, ač teskno již a neveselo.
Však v čelo krále trudu stín se nesmí nechat ukládati! I přines’ kostky dvořenín, a Václav jal se s milci hráti. –
A zas jak s větrem o závod sem rytíř cválá z Pražské strany: již vrazil v sál, přerušil hod, a počal – na smrt udýchaný:
„Jsem, králi, posel věstí zlých! Lid sbíhá se a bouří všade; nejhorší páše zboj a pych, a běda, kdo mu odpor klade!
Již s Novoměstské radnice konšely oknem dolů sházel, a venku na hrot sudlice je schytav, chechtem doprovázel.
Pak na královský táhli hrad, – jich vůdce jest Jan ze Želiva – a, chraniž Bůh! té chvíle snad královna není více živa.“ –
„Již ustaň!“ přerušil jej král; jak zběsilý se s křesla vzchopil, a dýku v ruce, naň se hnal, že málem v jeho hruď ji ztopil.
Jen rychlý dvořenína hmat překazil děsný výbuch hněvu: však za to Václav jal se lát, tož hlasem, podobnějším řevu:
„Ha, při sám Bůh! že udolám jak lítou zvěř tu mrzkou láji; dost síly ještě v paži mám a dosti přátel po všem kraji.
Zlomím té lidovlády moc, a nevázanost zkrotím luzy, i kdybych třeba na pomoc měl svolati všech pekel hrůzy!
A pomstu svoji nasytím budoucím věkům na výstrahu; já vyhladím, jak Nero Řím, jich klaté hnízdo – celou Prahu!
A pak – a pak“ – zmlk’ náhle král a ruku matnou k srdci nesl; bolestným řevem se zachvěl sál, a Václav bezduch k zemi klesl. –
A rytíř cvalem k Praze jel, skon krále věstit nenadálý; jak Prahu král však ztrestat chtěl, šetrně rouškou mlku halí. –
Král pohřben jest. A nevidět, by nastala v čem lidu změna; ten bloudil ještě mnoho let, však Praha – byla zachráněna.
Cookies on Poetry Cove