Šestinedělka.

Po neplodné dlouhé době Žena sebe matkou cítí; A muž hrozí: „Běda tobě, Nebudeš-li syna míti!“

A když přišlo ku porodu, Nebyl syn to, byla dcera; Muž pak nevinnému plodu Laje z rána do večera:

„Dědice jsem žádal sobě Jmena svého a svých statků!“ A v té neukrotné zlobě Klne hříšně také matku.

A když dost se navysopil, Odšel, dveře pomkna v rázu, Aby vztek a žízeň ztopil Po hospodách v plném mázu.

A když noc prohýřiv zpilý Navracel se domů k ránu, Slyš, tu umíráček kvílí... Doma leží-ť matka v Pánu.

Leží, leží – oči v sloupě – Tklivý obraz růže zbledlé; A jak této růže poupě, Usmívá se dítko vedle.

Smrt a život vedle sebe!... Zjev ten dadouc ku pohledu Chtělo rozhřát dobré nebe Otce-muže srdce z ledu.

Ten pak nepocítil bolu – Nelítostník! – leda toho, Nevzala že matka spolu Dítě světa do onoho.

A když pohřbil ženu-matku, Nedbal o domácí bydlo, Aniž toužil po děvčátku, Mysle nové na ženidlo.

Sotva povysechla hlína Na nebožky mladém rovu, V statku vládla paní jiná – Vdovec oženil se znovu.

Ach! teď krutší nežli posud – Nepodá-li nebe těchy – Čeká na sirotka osud Nevlídné i od macechy!

Na čeládku bez vší péče Odkázali dcerku oba; A tak přenešťastně vleče Svůj živůtek chudá roba.

Není-ť, kdo by dítko smýval, Kdo mu pral a sušil plínky; Není-ť, kdo by zapovíval Jeho tílko do peřinky. –

Než, ký div to? Jedno ráno Sněhu bělší v stole plínky; Dítko čistě vykoupáno A zavito do peřinky.

Vizte, jak tem andělíčkem Na kolébce tiše spinká, Jak když jindy syté mlíčkem Vkládala je tam matinka.

Boží pravda! neb-tě zřela S rájských končin matka dolů, A na dítko pohleděla – Pohleděla k svému bolu.

Zřela-ť, jak tam krutí lidé S nebožátkem zacházejí, A jak pláči jen a bídě Zůstaveno dítko její.

A již vyprosila sobě Milost na nebeském otci, Že v té šestnedělní době Smí je hlídat každé noci.*)

A již dolů s nebe sstoupá, Pere mu a suší plínky; Vodu shřívá, a je koupá, A povíjí do peřinky.

Pak je vlastním mlékem sílí, Činíc vše, co úřad matky; A když noc se k ránu chýlí, Do nebe se béře zpátky.

A již mine druhý, třetí, Již i mine týden šestý, A matička ku dítěti Má se odřeknouti cesty.

Tu svou v předposlední noci K věčné Lásce prosbu řídí, By je směla vyrvat z moci Srdceprázdných, krutých lidí.

Bůh ji slyšel. Po té době Ještě jednou s nebe sstoupá, A pak vzavši dítko k sobě Tam je v rose rajské koupá...

Však i záhy rodiče ti Pocítili metlu Boží: Odepříno-ť na vždy dětí Jejich manželskému loži.

A tak vedli při všem jmění Život bídný, život vrátký, Neobživnouc v sladkém jméni Otce on, a ona matky.

Pak i v nelásce a sváru Ztrpčovali život sobě, Aniž byl, kdo-by je k stáru, Kdo je sílil v smrti mdlobě.

Ba i jejich pohřbu scházel Smutku jev a pohled lkavý; K hrobu jen je doprovázel Dědic – skrytě usmívavý.