Rosswurm.

Odbíjí šestá. Všeho lidu oči jsou obráceny dvora ke vchodu; tu do nádvoří maršal Rosswurm vkročí, královský vězeň v stráže průvodu.

A jemu před očima sboru všeho Rudolfem podepsaný ortel čten: „Že hraběte zavraždil španělského, buď kata mečem Rosswurm odpraven!“

A Rosswurm na celém se zachvěl těle, hruď sklíčenou mu chvátí hněv a žal; však ihned vzpřímil se a k soudcům směle obrátiv zraky, tak se mluvit jal:

„Já nevraždil, já zabil útočníka, jenž na mně samém vraždu spáchat chtěl; jej jeho vlastní utratila dýka, již na můj život namířenu měl.

Já jsem se bránil jen; a na mou věru! tak na mém místě jednal by sám král, jenž na mne hanbu uvrh’ tisíceru, an krutý ortel smrti podepsal.

Já králi sloužil věrnou oddaností a ke mnohému pomoh‘ vítězství; kde hrdinské se oslavují ctnosti, tam též se jméno Rosswurmovo skví.

A za ty služby – ach, to velmi bolí! – král podepsal, mne ani neslyšev; já sníval vždy, že na čestném kdes poli, ne na stinadle vycedím svou krev.

Přec dalek toho jsem, bych krále vinil, že pod ortel své jasné jméno zděl; vždyť vím, že, co můj kníže činil, jest plodem soků mých a nepřátel.

Však zrádce ty – já doufám ve odvetu – zasáhne kletba zlého svědomí; ta nevinnost mou odekryje světu a bleskem svým padouchy ohromí. –

Než dosti žalob! Nyní Bohu svatu svou odevzdávám duši na milost; mé tělo soudem přináleží katu, ten rychle konej svoji povinnost!“

A krokem pevným kráčí k popravišti, vše kolem trhne, hrůzou oněmí; on hlavu na špalek – meč vzduchem sviští – a hlava kutálí se na zemi.

V tom, ejhle! posel králův nenadále zamává bílým šatem u vchodu: „Zadržte!“ hlasně volá, „jménem krále souzenci milost nesu – svobodu.“

Ruch mocný rozvlnil se po zástupu, a k mrtvole se blíží vetchý mnich – Rosswurmův kněz – jenž s pokrytého trupu chvějící rukou černé roucho zdvih‘.

„Maršálek Rosswurm jest již na svobodě, pozemských sproštěn okovův a pout; tam v odměny a trestu blahé shodě jej nestrannější očekává soud.

Zde hlavu viz, tu druhdy přemítavou, to zřídlo věhlasu a opěky! Viz drahé srdce s jeho láskou žhavou – to vše nám vyschlo, zchladlo na věky!

Však umřel Rosswurm s věrou na odvetu, že, byť i pozdě, spravedlivý Bůh nevinnost jeho odekryje světu, a kletba stihne mrzký sobců kruh.“ –

„Ba, stihne!“ zvolal posel; „král sám ráčí hrdelní k tomu cíli zřídit soud, jenž nad lháři a piklův osnovači má bez ohledu osob rozhodnout.“

Tu z očí mnohých radost svitla nová, jak z podmraku když vyjde slunka jas, neb věřili, že pověst Rosswurmova, jak zlato z ohně, vyjde čista zas.

Však jsou též některé tu černé duše, jež jako blesk ta zpráva ranila. – Soud blízek jest, a pomsta rychle kluše – tvá, Rosswurme, se kletba splnila!