Zasedli na posvátném Vyšehradě k slavnosti nevídané, nové Libuše kněžna v lepých dívek řadě, a kmeti, leši, vladykové.
Přemysla Stadického nastoliti ve valném chystají se sněmě, a složi hold mu, jakým dlužno ctíti kněžnina chotě, vládce země. –
Dnes třetí ráno sluncem zahořelo, co Stadickému zeměnínu poselstvo slavné nabídnouti spělo žezlo i ruku Libušinu.
A návrat jich sněm s touhou očekává: nejedno oko k bráně shlíží; v tom zvenčí zahlaholí plesné „Sláva!“ a Přemysl se k hradu blíží.
Již vešel v dvůr poselstvem doprovázen, sněm sborem se mu nice koří; již na stól knížecí má býti vsazen – leč Přemysl tak zahovoří:
„Poshovte, kmeti, leši, vladykové! Než na knížecí stolec sednu a žezlo přijmu z ruky národové, chci urovnánu věc míti jednu:
dva rodní bratři z krve Popelovy spor o dědiny oné měli, v nichž jeden hanlivými utkal slovy Libuši kněžnu – hrdosmělý,
ač soudila je duchem pravdy smírné, jak tady vládne po vše věky, co přinesli ji v tyto vlasti žírné otcové naši přes tři řeky.
A v zápětí té mrzké bratrů vády a pohany, jež kněžně zdína, mně nabídnuto mocné žezlo vlády a něžná ruka Libušina.
Ač svorné to a vzácné lidu ctění, přec z oné rozepře a hany nechvalno klidit žezlo vladaření a ruku nejjasnější panny.
Nechať se dříve pohanění spraví, jímž zneuctěna moudrá knění, a nech se smírem bratří rozpor staví, jímž lidu vzešlo pohoršení.“ –
Všem výpověď se líbí Přemyslova, obecný souhlas sněmem víří, i vyzývavá slyšeti jest slova: „Nech odprosí!“ a „Nech se smíří!“
Hled mnohý „lítém“ po Chrudoši slídí, a mnohý „chrabrém“ po Šťáhlavu; ti stojí stranou, za svůj čin se stydí, a němí hanbou klopí hlavu.
Jich nitrem kvasí to a bouří prudce; však hle! v tom burném citů chvění popatří na se, a již ruku v ruce chvátají k stolci – usmířeni.
Tam pokleknouce, vlahým okem brati doprošují se odpuštění; i skloní k nim se, takým holdem jati, a vděk je zvednou – kněz i knění.
A Přemysl jme tak se mluvit k sboru: „Buď bohům za to díka děna, že zažehnán duch rodinného sporu, a hana kněžny odčiněna!
Již vidím, že, jak jednotlivci v rodě, lid všechen z povahy je svorným; a dokud ctnost ta bude při národě, zůstane silným, nerozborným.“
To řek’ a na knížecí stolec sedl, po bok mu Libuše, ctná knění; jásavý ve sboru se pokřik zvedl a bohů spásám díků dění.
Cookies on Poetry Cove