Král Otakar a císař Rudolf ku opětné se válce strojí; král český země na obranu, německý císař ku výboji.
Král se svojí se chotí loučí: „Tys přec ty Němce dobře znala, když jsi mne před jich přátelením jak dobrý duch můj varovala!
Falešný lid! Ač v nové vlasti se kvetoucímu těží zdaru, přec za obih a pohostinství k jejímu tajně čelí zmaru.
I mezi českými se pány duch zmáhá nespokojenosti, že více prý než domorodců si vstěhovalých vážím hostí.
Však při sám Bůh! až přijdu zpátky, do posledního volím dechu, co zameškáno, nahraditi a žít jen ku blahu svých Čechů.“
Pak chvátá ku Anežce tetě, Klarisek zbožné abatyši, by požehnala zbraním jeho a vymodlila spásu říši.
Anežka zrakem láskosmavým jej pod klášterním vítá krovem, a vyslechnuvši, co ho tíží, jej něhyplným těší slovem:
„Zdar zbraním tvým a požehnání! Chci modliti se k nebes Pánu, by našich otců knížecího ti seslal světce na obranu.
Až pak se z ruchu války vrátíš a hledat budeš klid a těchu, již nehledej jich u cizinců, brž na prsou svých věrných Čechů!“ –
Král odchází, a divné dumy to bohatýrské srdce kruší; červ nedůvěry k vlastním lidem se zahlodal mu v tesknou duši.
Již vojsko táhne ulicemi, a v čele král na bujném koni; lid s jásotem ho doprovází, a z věží všech mu „s Bohem“ zvoní.
A ve slavnostní romon zvonů, a v lidu jásot jarobujný chorálem píseň duší zbožných zní: „Hospodine, pomiluj ny!“ –
Na řady lesklých ozbrojenců královna s pavlanu se dívá, a králi jedoucímu kolem na rozloučenou něžně kývá.
Jen Anežka v klášterní cele dlí na modlitbách zadumána; ten lidu jásot, hlahol zvonů jí zní jak pohřbu zpěv a hrana. –
Když před branou se vojsko řadí, klopotným posel přistal chvatem: „Ó králi! Nesu věst ti vážnou o nepřátelství započatém:
již Němci jako příval bouře se sunou přes vrchy a doly, s vojem pak českým prý se utkat zamýšlí na Moravském Poli.“ –
Král odmlčel se s okamžení, bolestné taje mysli hnutí, však jižjiž v jeho nitru mužném uzrálo pevné rozhodnutí.
„Nuž buď si!“ dí; „teď aspoň víme, kde nepřítel nás očekává. Bůh s námi! Na Moravském Poli nám vzkvete vítězství a sláva!“
Dvě vojska na Moravském Poli jak mraky zhoubné sobě čelí; král Otakar českému vojsku a německému Rudolf velí.
V předvečer bitvy ještě jednou král mužným zdraví vojsko slovem, voláním všude vítám plesným, až pod stanu se octnul krovem.
Zde zočil a juž zvědav třímá neznámým poslem došlé psaní; co as v něm čet’, že drahnou chvíli trá v dumách, čelo štítě dlaní?
V ráz vzchopil se, a náčelníky obeslav tajnou na poradu: „Kýs přítel,“ vece, „zde mi píše, že jeden z vás mi snuje zradu.
I varuje mne, abych zítra se rozhodnému vyhnul boji, že s vojem svým nás opustiti se jeden z českých pánů strojí.
Což pravda-li, a mou snad krví lze odvrátiti hnusnou zradu, zde prsa má! Já rád svůj život na oltář vlasti v oběť kladu.“
Na chvíli němé ustrnutí zavládlo v kruhu českých pánů; pak hněvu vzruch a lomoz zbraně v královském rozléhá se stanu.
„Ten podlý nárok nesmí lpěti ni mžik na naší cti a zbroji; již povel, králi, svou ať krví zlou skvrnu spláchnem v čestném boji!“
A v rukojemství, kdo zde byli, ves hrdlo své i statky sází, ach! nikdo tuším neznamená, Milota z Dědic že tu schází.
„Nuž,“ zvolal král, „v čem jste mi slavně se hrdým zapřisáhli čelem, to bohdá skutky dokážete v nejbližší srážce s nepřítelem!
Jakmile zítra na východě ukáže ranní den své líce, svedeme bitvu; polním heslem nám Praha buď a Budějovice!“
V klášterní cele na modlitbách dlí abatyše Přemyslovna; tušení zlá jí mysl bouří a starost hryže nevýslovná.
Pokleknouc před obrazem Krista svůj žaluje mu tesk a boly; neklidná její mysl bloudí k synovci na Moravském Poli.
Tu, poslyš! zvuky umíráčku jejího dopadají sluchu, a po klášterní dlouhé chodbě šum nezvyklého duní ruchu.
Uděšen vejde zvoník v celu: „Ach odpusť, tvůj li poklid ruším, však přináším ti, jasná kněžno, zvěst přepodivnou lidským uším.
Sám od sebe se umíráček tklivými rozhlaholil steny; i vejdu v chrám – hle! provaz zvonce tkví klidně v skobu zavěšený.
A umíráček v krovu vížky lká stejnozvukým dále ruchem, člověk by myslil, že je zvonek neviditelným řízen duchem.
To znamená, velebná kněžno, skon smrtelníka velikého; Bůh milostiv buď jeho duši a zbav nás hříšné všeho zlého!“
Strnulým zrakem abatyše naslouchá přepodivné zvěsti; na mysli váží osud králův a vrátkost válečného štěstí.
Pak zvoníkovi rukou kyne – a jižjiž zvonu hlasné znění klášterní panny mimořádně do chrámu volá na modlení.
Zde všem, ač nevyřknuto jméno, stejný se povzdech s prsou dere, když klenbou velebného chrámu zavznělo slavné miserere.
A po modlení otevřevši památní knihu abatyše, jaká se v den svatého Rufa věc divná sběhla, do ní píše.
Než jasná nad Moravským Polem ranního slunce koule vzplála, obojí vojska pohotově ku rozhodnému boji stála.
Zabouřil útok českých pluků; hoj! jak si vedou rázně, směle; a boj kde plane nejživěji, hrdinský král jich mává v čele.
Však vede boj se o věc velkou: o český trůn a o korunu. Co drahé juž vytrysklo krve! Co bohatýrských kleslo junů!
Německý císař soptí vztekem, že, ač mu trojnásobné síly, přec vítězství ne k jeho zbraním, brž k praporům se českým chýlí.
„Teď čas, vítězství dovršiti, jež zahájeno krví mnohou!“ I velí král: „Nech dostaví se Milota z Dědic se zálohou!“
Tu náhle přiklopotá posel: „Osudnou, králi, nesu zprávu: Milota z Dědic se svým vojem zpět obrátil se na Moravu!
Že bitva ztracena, král zajat, ten zrádce ve svém vojště hlásá; a všemu vojsku královskému jen v útěku že kyne spása.“
Užasnul král a hrozným bolem uchvácen k druhům smutně pravil: „Teď víme, proč se do porady Milota z Dědic nedostavil.
Však buďsi! Nevděk ten a zradu poroučím klidně Hospodinu; já za svým losem půjdu dále, buď zvítězím neb čestně zhynu!“
A s heslem: „Praha, Budějovice“ do válečné se vrhá vřavy; nejoddanějších četa druhů se k ochraně mu po bok staví.
Však marně! V rozhodné té chvíli, kdo ochranným mu byli štítem, druh za druhem se kácí k zemi v nerovném vraždění a lítém.
Král posléz, zoufale se bráně, – ó přenesmírné Čechům hoře! – obklopen zevšad nepřáteli, ku zemi klesá, stržen s oře.
A jako kelci dravých šelem, že srovnati to těžkou s věrou, král nesčetnými rozklán hroty dokonal smrtí desaterou. –
Když do Čech na peruti chmurné přilétla zvěst ta Hiobova, královský písař v paměť věčnou ta do kroniky vepsal slova:
„V nešťastný den svatého Rufa královský Čechů trůn se kácel, když na Moravském Poli zradou Otakar Velký dokrvácel.“
Cookies on Poetry Cove