Dívka bloudí o samotě,
Hluboce si vzdychá;
Ruku tiskne ku srdéčku –
Praví, že ji píchá.
Přijde Jeník, jí se lekne:
Lenko, co se děje?
Očko slzou zakalené,
Bledé líce tvé je!
„Ach ty Bože! jaké věci
Na světě se dějí;
Člověk ani doma není
Jisty před zloději.
Od té doby, co’s byl u nás,
Divně se mi dělo;
Jako-by mi v každém koutku
Něco scházet mělo.
Hledám, všecko přehazuji,
Nic však nepohřeším;
„Bláhová! toť bludy jenom,“
Tak se v mysli těším.
Pak ulehnu do postýlky –
Oči spánek mine,
Vstanu zas, a prohledávám
Ještě koutky jiné.
A jak hledám, ach tu ruka
K srdci zabloudila;
Bože! jak se já tu lekla –
Půlka pryč ho byla.
A co při tom nejdivnější,
Že za ten den celý
Žádného jsme mimo tebe
U nás neviděli.
Můj Jeníčku roztomilý,
Nevzal ty’s tu půli?
Máš-li ji, o vrať mi ji zas;
Učiň mi to k vůli.“ –
Měl tu půlku Jeník šíbal,
Musil ji však vydat;
A že kradl, za to ještě
Srdce své jí přidat. –