Po Bělohorské bitvě řadou let Sas do Čech nájezdné své pluky ved. A mnozí z Čechů pod jich praporem z vyhnanství vrátili se v rodnou zem.
Však do Prahy kdo z nich byl zavítal, ne blahost v duši měl, spíš hněv a žal. Co bylo zářné kdys – zlob zhyzdil kal, co matné, zvrhlé – osud ponechal.
Hle! Českých mučenníků dosavad lbi z věže trčí, jak je zřadil kat. Jen svaly zmizely s nich, očí, vlas, dravému ptactvu padše za pospas.
A holé lebky zbyly jedině – podivný šperk na šíji obryně. – S žalostí poutník vzhlíží ku věži; z lbí jedna jeho otci náleží.
Leč chuďas neví, která že to z všech? Před smrtí otcovou prch, uštván, z Čech. A zas, však zlícen, hledí k lebkám těm, že tlít by dávno měly pod drnem.
Proklíná osud a proklíná svět, že bez pohřbu je nechal tolik let. A volá k Bohu: „Sám už soudcem buď! Dravými blesky věž tu vrhni v suť!“
„A od paty až po vrcholku hrot do Vltaviných vše to smetni vod.“ „By, co lbím odepřeno do těch dob, svůj posléz v rozvalu tom našly hrob!“ –
Bůh spravedlivou vyslech žalobu, a nenechá lbí déle bez hrobu. Však důstojnější, nežli v rozvalech jim úklid v posvěcených schystá zdech.
Tma po všem nebi; půlnoc blízka jest: na dvéře chrámu zabušila pěst. Klíč v zámku vrznul, v spěch se otočil, a na práh dveřejí kněz pokročil.
A temnější než sama noci tma se před ním vynořily stíny dva. „Buď chválen Bůh! Já po vás touhou mřel, a na běh rafijí co chvíli zřel.“
„Čas kvapí bystřinou; jak svitne den, nesmí z nás nikdo být zde postižen.“ „Již vejděte! – Drahé-li máte lbi?“ – „Všech dvanácte; ni jedna nechybí.“ –
A skříni pozvedli a nesou v chrám, cestou jim svítí matný svíce plam. A před oltářem, na němž Kristus pní, jim zeje v ústřet otvor podzemní.
Zde stanuli. – Modlitbu skončil kněz, a po té v podzemní se kobu snes. Tam lebky do řad zbožnou obsluhou klade a sčítá jednu za druhou.
A pohřební že v obřad nezní zvon, v náhradu orloj slal svůj dumný ton. Ten každou leb, dopadší v svatou zem, provází novým táhlým úderem.
Kněz vážně sčítá: jedna, dvě – až v sled dunivých rázů dvanáct napočet. S posledním rázem v posvěcený sklep z dvanácti poslední též klesla leb.
A po obřadě klekli všichni tři, dík za zdar šepcí k Synu na kříži. A těžkou zvedše desku z mramoru, ji přimkli pevně k ústí otvoru.
Pak opuštějí hostný Páně dům, dadouce „s Bohem“ drahým ostatkům. A nikdo neví kromě druhů těch, kdo noc tu v chrámových byl pohřben zdech.
Cookies on Poetry Cove