Pěvec.

Když slunéčko zacházelo, Den se skláněl k večeru, Pěvec s harfou putovával K tichounkému jezeru.

K tichounkému od té doby, Co doň poklad jeho skles’ – Děva krásná, – když ji člunek K staveničku lásky nes’.

Hladinou teď pěvec pluje, Lehce kolébá se člun; U nohou mu veslo leží, Ruka bloudí zlatem strun.

Ubohý! on hojné slzy V chladné vlnky prolévá, An k bolestným harfy zvukům Hrob své lásky opěvá.

A ty vlnky nesou slzy, Nesou dál i zpěvu žal, Že se břehem, že se hájem Zvuk obráží ode skal.

A kdo bloudí krajem břehu, A kdo dále v háji dlí, Každého žalostí srdce Zastená a zabolí. –

Ve zpěvu a lkání pěvec Trvá často do noci; Ach a nikdo nepřichází S úlevou a pomocí.

A když nikdo nepřicházel, Vlnky se ho ujaly; Ony jemu vedle dívky Chladné lůžko vystlaly. –

Slunéčko za chlum zachází, Den se sklání k večeru, Pěvec ale s harfou více Nepřichází k jezeru.

A když zajde, nad jezerem Harfa temně rokotá; Nad hrobem prý dvojí lásky Osiřelá harfa lká.

A kdo bloudí krajem břehu, A kdo dále v háji dlí, Každého žalostí srdce Zastená a zabolí.