Dívku měl; k ní láskou věrnou
Jeho duše hárala;
Ale dívka zradou černou
Hocha lásku zklamala.
Když to slyšel, k bledu lící
Valila se proudem krev;
A co cítil, těžko říci –
Víc-li žalost, nebo hněv.
Ještě jednou zašlé lásky
Sladkomluvné důkazy –
Drahé lístky, milé zkazky
Srdcem truchlým prochází.
A kde jaké sladké rčení,
A kde slza prolitá –
Všecko v duše zanícení
Ještě líbá, přečítá.
Pak je dohromady váže:
„Nech si je zas zpátky má!“
A než s nimi jíti káže,
Na novo se zadumá.
S čela mne si trudu vrásky,
S oka hněv; pak temně dí:
„Život jim dal plamen lásky,
Zhyňtež tedy v plameni!“
A již první, druhé, třetí
Třesoucí se pravicí
V obět smírnou lásce letí
Ve planoucí hranici.
V kterém lístku slza lpěla,
Již byl ronil dívky hled,
Mrouc bolestně zasyčela,
Když jí dotk’ se pýře ret.
A v němž děva líbku slala –
Líbka v žhoucích plamenech
Blahým skonem vyzývala
Libědchnoucí, vonný dech.
On pak sám pohroužen v dumy
V plamen zírá tich a bled,
A co jeho nitro tlumí,
Jeví s půli kalný hled.
A když ohněm pohlcený
Poslední list dohořel,
Ještě jinoch zamyšlený
V rudý plápol dlouho zřel.
Až pak z hlubin srdce svého
Zastenal a žalně vzdech,
Že mu nelze pamět všeho
Spola pohřbit v plamenech.