Když jsem já byl ve tvých letech,
Mamon zlý mi pokoj nedal;
A já ve dalekých světech
Blaženosti ráje hledal.
Ty však, synu, drž se navždy
Nešalebné, jisté pravdy:
Blah že ten, kdo v tichu pěstí
Své domácí, skromné štěstí.
Ach co já se, licho mámen,
V světě šírém naplahočil!
Věru, kdybych slzí pramen,
Co mé spráhlé líce močil,
S prachem smíchal, jejž mi svály
Větru dechy na sandály,
Dalo-by to hlíny dosti
K zahrabání vlastních kostí!