S Bohem, strome věkoletý!
V jehož stínu rád jsem dlíval,
A sny sladké, jak tvé květy,
O zhynulém blahu sníval.
Pevně stůj v té půdy klínu,
Jež ti dala vznik a žití,
An mně ubohému synu
Zemi rodnou opustiti.
Však než půjdu, dovol, krátce
Abych známky jmena svého
Láskysnubné ku památce
Vyryl v kůru kmene tvého.
Nechať nesem, jak se sluší
Věropevné na přátele,
Já tvůj obraz v smutné duši,
A ty znak můj na svém těle...
Hoj, ký cit mě v této době
Truchlosladce, divně provál?
Jakobych tím jménem tobě
I své tělo zapisoval.
Tuším, že již doba lakví
Z tebe čtvero prken sbíti,
A mé ondy do té rakvi
K věčnu spánku položiti?
Staň se! Jako ve tvém stínu
Blah jsem sníval v živobytí,
Tak i v kmene tvého klínu
Doufám – budu sladce sníti.