„Pro slovo,“ díš, „a pro nic více?“ –
Ba právě, pro to jediné!
Proto mi hněvem planou líce,
A bolem stůně srdce mé.
Z úst laděných jen ku hře lásky,
Co k sladkodeché hudbě stroj,
Nehezky znívají předházky,
A v mysli budí nepokoj.
Věz, dotud sídlí milostenky
A láska mezi manžely,
Dokuď se v ňadra mladé ženky
Duch svárlivosti nevtělí.
Tvá jindy mysl tichá byla,
Co v jarní noci růže sen;
O vyznej, že’s se přenáhlila,
A já budu zas potěšen. –
Ach ano! už tají se žhoucí
Stud v oka tvého sklopení,
A tvářemi slza kanoucí
Tvé lítosti je znamení.
V nebeském slzy této zjevu
Se nejlíp srdce zaručí;
I tedy nechme, žínko, hněvu,
A radší pojď v mé náručí.
Jak dechem jediného slova
Hněv náhle mohl v plápol zjít:
Tak jediná jej může znova
Slzinka lásky uhasit.