Dušinko má, když mně ponejprv Osud popřál tě viděti, Juká se se mnou změna dála, Vyřknouti má se ústa bála;
Ty’s mi uvízla v paměti. A od té krásné, zlaté chvíle Myšlének mých a citů píle, Kde Jizery se vlny dmou,
Unášela mě – za tebou. A jako poupě dechem jarním Cit můj se vymkl z dřímoty; A co jsem nikdy nezakusil,
Teď jsem to těžce nésti musil, To trapné břímě samoty. Jalov a pustý byt mi býval; A co jsem druhdy v lásce míval,
Nemohlo poutat mysl mou, Jež chtěla stále – za tebou. Květinky mé a můj slavíček, Jehož mě druhdy vábil zpěv,
A knihy – moje dávné družky – Dělat se zdály mi pohrůžky, Tajíc bolestný, tichý hněv. Ach já si jich tě málo všímal,
Co blahý cit mou duši jímal, Že’s nezhrdla milostí mou, A dala jít mi – za tebou. A když k horám se slunko bralo,
Neb líbalo se s dennicí, Tu veden bůžkem mladé lásky Hledal jsem nové si procházky, Obecnou minuv silnici.
V myšlénky mé hned rým se vloudil, I divno-li, že pak zabloudil Co píseň ve komnatku tvou Milostný lístek – za tebou.
A teď jsi má! jaká to rozkoš, Ze chotí svou tě zváti smím; A jak mi teskno, smutno bývá, Když místo nás a čas dělívá,
A já u stolku sám sedím, Kdyby tě Bůh volil mi vzíti, Nechtěl i já bych déle žíti; V moc jeho dal bych duši svou,
A šel drahá tam – za tebou.
Cookies on Poetry Cove