Zdálo se mi, že byl Pánbůh
Zem a nebe sbořil,
Za obyt pak lásce naší
Nový ráj že stvořil.
Nejprve že vzkřísil světlo
Velemocným slovem,
Aby naši lásku novou
Viděl v světle novém.
Nato dělil v zem a moře
Zmoleniště dřevná,
Řka: Tak budiž láska vaše
Hluboká a pevná.
Rozžal slunce, měsíc, hvězdy
Nebes na blankytu,
Taký svit a žár by planul
V naší lásky citu.
Když pak zem se kvítím skvěla,
Děla ústa Boží:
„Za vzor u své lásce mějte
Lilii a róži.
A jak holoubkové žijí
Mezi živočichy,
Buď i život lásky vaší
Holubicí – tichý.
Co jen smysl jímat může,
V tomto rajském sadě,
Samovolné podřizuji
Vaší lásky vládě.
Jen se hříchu vystříhejte
Adama a Evy:
Sic-by z ráje vyhnaly vás
Moje Božské hněvy!...“
A my klekli, už-už chtíce
Děkovati Pánu,
V tom pak já se ze sna vytrh...
Svítalo již k ránu.