Jan Lucemburský, odbojná když hnutí měst vlašských pokořil a zjednal klid, jich správu králevici předal s chutí, chtě radš kdes kláním lauru vydobyt.
Však aby polehčil mu břímě vlády, tré českých pánů jemu k službě dal, by dbalým byl jich věhlasu a rady, s nimi se bavil, s nimi stoloval.
Tak scházeli se denně aspoň k stolu; a chyběl-li kdo, nevadilo nic, by druzí besedili sami spolu; tak dohodnul se s nimi králevic. –
Dnes čeští pánové naň marně čkají, a dumy vážné již je vzrušují; v obvyklá místa přec pak zasedají, a poprvé dnes sami stolují.
Tím víc naň myslí. Hle, jak chutě lejí v pohárův ústí šumný Bachův dar! Jak králevici vřele připíjejí! Však podlým zrádcům věstí boj a zmar!
Králevic mešká zatím na mši svaté: i v zpovědnici svých se hříchů zul, a vroucí kajicností srdce vzňaté ke stolu Páně zbožně pokleknul.
Pak hned mši druhou – za matku – chce míti, „Dnes úmrtní tvůj,“ šepce, „jesti den, rodičko drahá! Mohla’s dosud žíti, by lepší los ti býval přisouzen.
Já z domu byl, když s pozemského lada v nebeský ráj tě milý Pánbůh vzal, ó jak jsi nad dítětem bděla ráda, a jak jsem já tě vroucně miloval!“ –
Tu přistoup’ k němu kdos: „Spěš domů, kníže!“ – „Co stalo se?“ – „Věc peklu dospělá!“ A než se králevic moh’ tázat blíže, neznámý posel zmizel z kostela.
A králevic, zlou štvaný tuchou, běží. – Ó hrozné divadlo, jež doma zří! Dva z českých pánů bezduší juž leží, a třetí, na rtech smrt, mdle hovoří:
„Buď chválen Bůh! Tys, pane, zdráv a čilý! Sám anděl Strážce dnes tvé kroky ved’; co’s měl pít s námi, my jsme sami pili, do vína namíchán nám všechněm jed!
Však travič lapen již. Ten padouch drzý se bez obalu přiznal k zločinu. Jej, pane, přísně suď! Pak ale brzy hleď opustit tu zrádnou krajinu!
Konečně přej, by naše přišla těla v klín rodné země! Nyní s Bohem buď!“ – A v odvět králevici velká sjela slzice na stísněnou bolem hruď...
Traviče králevic vrh’ na popravu: však opustit ty vonné kraje v chvat, jichž otec královský mu svěřil správu, by sketou byl; zde jest mu vytrvat
a šťastně vytrval. Dvě léta celá svěřenou bez pohromy řídil zem; matička jeho v nebi nad ním bděla, na zemi strážným jsouc mu andělem.
Cookies on Poetry Cove