Král Vratislav tak synu děl: „Ves Kyleb v zemi Sasův leží; lid její, když jsem tudy jel, mne úkladem se zmoci chtěl,
že s životem jsem vyváz’ stěží. Ty seber houfec vojínů, a za spáchanou na mně zradu jdi strestat oněch zlosynů,
a, třeba-li, jich dědinu dej rozmetati od základu.“ A Břetislav, jak velel král, pych zákeřníků krutě splácí,
část pobil jich, část v rabství jal, dědinu jejich rozmetal a s kořistí se hojnou vrací. – Jest parný den. V svůj libý chlad
zvou jezdce toku vlnky hravé; i shodil kníže zbroj a šat a do brodu se vrhnul v chvat, by poosvěžil údy žhavé.
Alexa vůdce jal se klít, zlou králevice utkav řečí: „Sas zevšad sbírá branný lid, i může náhle přikvačit
nám na posměch a nebezpečí.“ „Hoj! plané strachy, příteli,“ Břetislav junným ohněm vzplane; „Sas věrolomce přijde-li,
s říznou se setká ocelí, že domů zdráv se nedostane.“ A užuž hejno Sasů zřel, jak ze tmy lesa povybředlo,
že sotva tolik času měl, by brněním se přioděl a vyhoup’ v koně třmen a sedlo. Již druhu druh se vrhá vstříc,
a bojováno krutě znovu; kde nejlítější boje líc, tam chrabrý stanul králevic, by hrdinnému dostál slovu.
A dostál. V hlavy nepřátel tak důrazně mlat český bušil, že krev se lila z jejich čel, a Sasík drahně padlých těl
v plen na bojišti nechat musil. „Na krvavou tu koupel hlav, co živ, Sas bude pamatovat!“ dí k Alexovi Břetislav.
Pak znova vrh’ se v toku splav a jal se dál dle chuti plovat.
Cookies on Poetry Cove