Král Václav v křesle odpočívá a do prázdna se tupě dívá; jen chvílemi se nahnul v před, když plný pohár k ústům ved’.
I vešel sluha: „Venku čkají konšeli města a se ptají, zda král je ráčí slyšeti? – Jsou dnes tu, pane, po třetí.“ –
„Že po třetí? Nech přijdou tedy k nám ještě jednou na dovědy! Budem-li míti chuť a čas, jich přijmeme neb zbudem zas.“
A v křesle dále odpočívá, a do prázdna se tupě dívá; jen chvílemi se nahnul v před, když plný pohár k ústům ved’...
Tak Václav, druhdy vzorem králů, se zvrhnul, zemi české k žalu; tělem i duší zlenivěl, jen při poháru oživěl. –
Po čtvrté jsou tu z radní síně, a král k nim mrzutě a líně: „Však víte, mít že pokoj chci, tož nechte dlouhých orací!“ –
„Ó králi, věz, že zboj a vády ve městě nabývají vlády, i k zlehčování papeže puštěny zvůli otěže.
Že na odpustky hříšně lají, i na ty, kdo je prodávají; že všecko prý, co káže Řím, jest holý podvod, samý dým.“ –
„Blesk boží na ten odpor klatý! Já s Římem chci mít pokoj svatý; venkoncem chci, by český lid si uvyk’ stříci řád a klid.
Vy ručíte mi vlastní hlavou, že zavedete kázeň zdravou; kdo příště bude láji štvát, nech o hlavu jej zkrátí kat!“ –
Tak odbyv posly, v čele rýhu, zakouší mocněj’ žezla tíhu, a v křeslo klesnul, žárný cit pohárem hledí uhasit...
Hle! Králův rozkaz již se plní: náměstím lidstva dav se vlní, a hlava tísní na hlavu, tří mládenců zřít popravu.
Že odpustkům se posmívali a proti kněžstvu láji štvali, má bez odkladu na nich kat popravčí dílo vykonat. –
Již hrozný děj se odehrává: již první, druhá, třetí hlava v děs oddělena od trupu – hněv, pláč a nářek zástupu! –
A král se na vše oknem dívá, a – hnusu obraz! – při tom zívá; pak obrátil se, nahnul vpřed a plný pohár k ústům ved’.
Cookies on Poetry Cove