Když po otci král Karel ujal vládu, řád zemský stih’, všech prázden otěží; nejeden z týnů rytířských a hradů na sídlo vražd se zvrh‘ a loupeží,
A v rotě rytířských těch odbojníků nejhůře proslul Pancéř z Žampachu; on zloděje a žháře měl v svém šiku, sám obecného plodič postrachu.
Žaloby lidu den co den se množí, že rytíř Pancéř se svou čeledí přepadá kupce, dvory, a jich zboží odváží plenem v hradu svého zdi.
I zvolal král, jat hněvem spravedlivým: „Již čas, bych mrzký onen ztrestal pych!“ – Sám vypravil se s vojem pomsty chtivým, a v málo dnech pověstný Žampach stih’.
Znamení zvučné dáno polním rohem, a blíže hradeb stanul hlasatel; několik hlav se zvedlo nad ostrohem, a hlasatelův výzev k hradbám zněl:
„Ve jménu krále zovu hradu pána, by se vší chasou na milost se vzdal: v svém hradě Pancéř nedočká se rána – tak vůdce náš, král Karel, přísahal.“
A kolik hlav se zvedlo na parkáně, tolik, hle! vzduchem zafičelo střel; jsou všecky namířeny k jedné ráně – a k zemi mrtev klesl hlasatel.
Žalostí rozlítil se tábor celý nad hanebným těch zbojcův úskokem; však pomsta kvačí již; král Karel velí neodkladným hrad ztéci útokem.
Byl krutý boj; však před početím rána již konec zápasu a odporu; hrad ztečen jest, i roztříštěna brána, a vojsko plesně vtrhlo do dvoru.
Kdo živi zůstali, jsou pozjímáni, a každý z padouchů těch v pouta dán: jak sketové se vzdali bez zdráhání, jen jeden vzpouzel se – sám hradu pán.
Lesknoucí zbroj, kol šíje řetěz zlatý, tak stál zde Pancéř v plné nádheře; ač přemožen a nepřítelem jatý, nezapřel Žampašského rytěře.
„Já doufám,“ děl, když předveden byl králi, „že po rytířsku se mnou naložíš, jakož i těm, kdo při mně věrně stáli, by kým se křivda děla, nesvolíš.“ –
„Král s loupežníky, věz, nevyjednává, s takými lidmi jedná právo jen; však nežli propadnul jsi moci práva, slyš ty, i každý, kdo ti podoben:
tys druhdy věrně sloužil svaté víře a hrdinsky vždy hájil rodnou zem; za to jsi pasován byl na rytíře a vyznamenán zlatým řetězem.
Teď na sprostého zvrh se loupežníka, rytířskou hrubě poskvrnil jsi čest; v tvých rukou místo meče – vládla dýka, v tvých ústech místo věry – klam a lest.
A já mám po rytířsku jednat s tebou? – Nuž ano, jednu prokážu ti čest; řetězů zlatých ovšem nemám s sebou, však mám, co tebe více hodno jest.“
Domluvil král, a s ošklivostí spolu konopnou oprátku mu hodil v týl; kat po té chopil jej a na vrcholu rozložitého stromu pověsil. –
Tak Pancéř netušené dosáh’ výšky uprostřed rovnocenných druhů svých, již kolem něho jak obrovské šišky se větrem klátí stromu na větvích.
A Karel soudě, odboji a zradě že trest ten stačí k jiných výstraze, část mužstva nechav na dobytém hradě, s ostatním nazpět hnul se ku Praze.
Cookies on Poetry Cove