Zasedli spolu: Jiří z Poděbrad, král český, s mistrem Rokycanou; a za nimi se do jizbice vkrad‘ Paleček šašek a sed‘ stranou.
Lid zval jej bláznem; král však z jeho svády nejedno zrnko vystih‘ moudré rady. A k Rokycanovi tak vece král: „Již vidím, že to půjde stěží;
však dobře víš, co do Říma jsem psal, a koho vyslal ku papeži. A jaká zvěsť mi? – Že prý církev svatá neuzná nikdy Čechů kompaktáta.
Teď do konce sám Fantin kardinál sem vyslán do Čech na kacíře: bych k danému prý slibu věrně stál a Čechy nazpět získal víře:
by zbloudilci se na pokání dali, a bez vína chléb Páně přijímali. Toť holý ústrk! Já mám k slibu stát?! Vždyť jednám tak, jak články znějí,
řídě se ve všem slovy kompaktát, stvrzených slavně v Basileji. A v kompaktátech přece zřejmě stojí: že v Čechách volný obřad pod obojí.
Však co to platí? S římskou svévolí, když ta si jednou něco zmane, i všichni svatí marně zápolí; ta svého volky neodstane! –
A teď se tebe táži, milý Jene, kdy nad námi se duha míru sklene?“ – „Po dobrém nikdy!“ vece vážně kněz: „Stolice římská slov tvých nedbá,
ty, vím, se nepoddáš; pak ale věz, že tobě hrozí církve kletba, a kletbě v patách pod znamením kříže že proti nám se krutá válka zdviže.“ –
„Pak staniž se! Věc chtí-li v krajnost hnát, my nevyhnem‘ se chabě boji; však nikdy nevzdáme se kompaktát, ni povinnosti k podobojí!
To naším heslem! Jeho silní vznětem se v zápas dáme třeba s celým světem!“ – Tu odezval se šašek Paleček: „Má jsou-li ústa odvážlivá,
již promiň, pane! Však ty sám jsi řek‘, že řeč má zrno pravdy mívá. Leč tenkráte jsem živým lidu echem a slov, jež hýbají dnes každým Čechem.
Jakmile prý svůj z pochvy tasíš meč, a výmluvnosti šlehnou blesky, jež v hruď nám metá Rokycany řeč, ku zbrani sáhne ves lid český.
Zříť ve vás obou druhé podobojí, a ku starému nové heslo k boji.“ Usmál se král: „Znáš, Jene, přísloví: Blázni a děti pravdu dějí?“ –
A Rokycana vážně odpoví: „I to: Vox populi, vox Dei!“ – A hle! s tím dvojím heslem podobojí vítězil Jiří v každém na to boji.
Cookies on Poetry Cove