Kdož je nezná, co nám srdce trudí,
Ono první z domu loučení? –
Ve mně však truchlejší city budí
Už té doby pouhé zpomnění;
Neb jsem neměl více uhlídati,
S nimiž jsem se loučil – otce, máti.
Ach! to hlodá, bolí přehluboce,
Když cizinské půdy chladný klín
Chová tělo mileného otce,
A hrob jeho nezná vlastní syn;
Když krutější doba jemu schvátí
Před časem i milovanou máti.
Léta hynou; k polehčení tužby
Čas mi podal krůpě hojivé,
Dal i záhy plody čestné služby
A pozívá k slávě vábivé;
Než to všecko nikdy mi nevrátí,
Co jsem ztratil – otce, máti.
Ty to můžeš, dívko srdce mého,
Majitelko milých rodičů,
Tvou jen vůlí bolu krvavého,
Snad i ran se dávných uléču;
Ty mi jedním slovem můžeš dáti,
Co nemůže žádný – otce, máti.