Rádbych věděl, zdali růže
Vlastní krásy vnadu cítí,
Zdali o tom vědět může,
Královnou že sluje kvítí?
A když v háji slavík zpívá,
Zdali mocné kouzlo tuší,
Jímžto slasť a touhu vlívá
V poslouchače jemnou duši? –
Než v tom věčně bez bolesti
Mohou zůstat nevědoucí:
Dost, že růži vidím kvésti
A slavíčka slyším tlouci.
Ale to mě velmi trudí,
Že to ona posud neví,
Jaký cit v mé duši budí
Krásou svou a svými zpěvy.
Ba že ani nechce vědět,
Jakou nosím v srdci ránu,
Co jsem ondy zřel ji sedět
Zpívající při piánu. –
Vím, jak růži utrhnouti
I slavíčka jak dosíci,
Než jak jí lze dosáhnouti,
Kéžby chtěla sama říci!