Přede mnou tu děva stála
V rouchu bílém jako sníh;
Na prsou jí růže plála
Vstříc vanouc mi čárný dych.
A kdy zřel jsem ji se rdíti
Prostřed prsou děvčeti,
Podoba v té růži býti
Zdála se mi s pečetí.
K té pak sama dívka drahá
Byla sněhobílý list,
V němž pohádku svého blaha
Bude šťastný jinoch číst.
Snad že nejmilejší slova,
Snad že lásky tajemství
Přemilostná dívka chová
V srdce svého hájemství.
O kéž mně by dopřál osud,
Bych tu různou pečeť sňal
A, jež skrývala tam posud –
Slovo lásky sám poznal.