Teskný byl a smutný hled
Před nedávnem do přírody;
Všude ležel sníh a led –
Mrtvoly to živé vody.
Šedý závoj rozestřen
Jako příkrov po nebesku;
Nebyla to noc ni den –
Neměliť jsme slunce lesku.
S holých stromů k lepším hrám
Pěvci na jih zaletěli;
A ten Boží krásný chrám
Přírody stál osamělý.
Ai tu věčné lásky dech
V tělo mrtvé sladce vanul:
A hle! v jeho údech všech
Nový, jasný život zplanul.
Již co zlaté lampy svit
Na nebi se slunce jeví;
V malé chvíli počnou znít
Také ptactva milé zpěvy.
Již se jako zbožný kněz
K blankytnému nebes stánu
Bohumilý skřivan vznes’,
By pěl chválu světa Pánu.
Na to zvučně odevšad
V ty skřivánčí antyfóny
Míchá zpěvný háj i sad
Své chorální sladké tóny.
Též tu v trávě podle cest,
Snad že kouzlem oněch hlásků,
Vidím cudně, skromně kvést
Pomněnku a sedmikrásku. –
Věru, měl by člověk hřích,
Kdyby nechtěl venku dlíti:
Jemu-ť roztál led a sníh,
Jemu přišlo ptactvo, kvítí.
Nuže, pojďte všichni sem,
Kde při vstání jara z hrobu
Oslavuje zmladlá zem
Velkonoční svatou dobu!