Slunce shaslo; zvěř se dávno
Odebrala do svých skrýší:
V přírodě tak ticho, slavno,
Jako v mrtvé duchů říši.
Jenom hnusní netopýři
– Černé to myšlénky noci –
Nad hlavou mi drze víří,
Jak-by jí se chtěli zmoci.
Darmo však se pokoušejí;
Nejsemť z počtu oněch lidí,
Co noc k vůli hříchům bdějí,
Jichž se ve dne páchat stydí.
Aniž z oněch, co se plíží,
Kde je odlehlejší cesta,
Až se kupec tudy sblíží,
Veza drahý náklad z města.
Jak té luny světlo cudné,
Má je čistá duše vezdy;
A myšlénky moje kludné,
Jak ty tam planoucí hvězdy.
Se slavíkem, jehož znějí
Sladké písně v lesním stánu,
V tiché noci nejraději
Chodím zpívat světa Pánu.